V zásadě lze stavby pro běžné rodinné bydlení, či rekreaci rozlišit na stavby zděné a dřevostavby
Oba druhy staveb mají svá specifika, je pouze na stavebníkovi, jaký druh zvolí. Zděné stavby mají ve střední Evropě mnohaletou tradici,
dřevostavby se však z mnoha důvodů stále více prosazují.

 

Zděná stavba je tvořena masivním zdivem - pálenými cihlami, pórobetonovými tvárnicemi apod, spojenými pojivem - maltou, či lepidlem. Konstrukce je uvnitř a zvenku zpravidla omítnutá.

Realizace zděných staveb má ve střední Evropě bohatou a dlouholetou tradici, nicméně výhody dřevosteb zvažuje stále více stavebníků a tuto technologii pro novostavby volí.

Mezi nevýhody zděných staveb patří jejich vysoká hmotnost a absence "skořepinové", či monolitní pevnosti. Tato skutečnost odsuzuje zděné stavby k nutnosti jejich zakládání na technologicky složité a nákladné betonové základy, které nezbytně musí fixovat půdorysný tvar a statiku stavby. Hmotnost je samozřejmě závislá na druhu stavebního materiálu, tedy plné či duté cihly či tvárnice, různé druhy pórobetonových tvárnic atd., nicméně základy musí být vždy betonové a stavbu fixující - podrobnosti viz Základy.

Výhodou kvalitně zbudovaných zděných staveb je jejich dlouhá životnost, nicméně moderní dřevostavby se dle odhadů odborníků životností zděným stavbám bez problémů přibližují, až rovnají.

Další vlastností zděných staveb je tepelná akumulace, či tepelná setrvačnost, kterou dřevostavby nedisponují. Zda je tato vlastnost výhodou, či nevýhodou si musí stavebník stanovit sám podle toho, co pro něho je, či není vhodné - podrobnosti viz Tepelně izolační vlastnosti.

Tepelně izolační a difúzní vlastnosti stavby vycházejí z vlastností materiálů pro zdění, které jsou vždy difúzně otevřené a jejich izolační schopnost není příliš dobrá. Je tedy nutné při projektování zvolit vhodnou konstrukci a typ následné vnější izolace, aby bylo dosaženo smysluplných vlastností pro kvalitní užívání stavby.
Podrobnosti viz Difuzní vlastnost a Tepelně izolační vlastnosti

Dřevostavby lze v zásadě rozdělit na dva typy - stavby srubové a stavby s vkládanou izolací.

Srubová konstrukce je tradiční. Je složená z masívních dřevěných trámů či opracovaných kmenů, které se konstrukčně skládají do sebe a vytvářejí tak pevnou masívní konstrukci. Určitým problémem této konstrukce je opět relativně dobrá tepelná vodivost (a tedy špatná izolační schopnost) dřeva ve srovnání s izolačními materiály. Tloušťka samotné srubové stěny musí proto být poměrně značná, aby bylo dosaženo smysluplných tepelně izolačních vlastností, což se velmi negativně promítne do hmotnosti a ceny stavby. Je samozřejmě možné doplnit konstrukci o vnitřní nebo vnější izolaci, tím ale bude samozřejmě potlačena krása a tradičnost srubové stavby, která tím ztratí smysl. Dále je samozřejmě nezbytné pravidelné ošetřování dřeva proti škůdcům a plísním, či houbám.

Stavby s vkládanou izolací mohou být provedeny různě, ale vždy se jedná o nosnou "klecovou" konstrukci z fošen, trámů či latí, do které je mezi nosné prvky vkládána izolace - podrobnosti viz Tepelně izolační vlastnosti . Dřevo je nezbytné ošetřit nátěrem proti škůdcům a plísním, houbám. Konstrukce je zevnitř i zvenčí zaklopena plošným materiálem, zvoleným s ohledem na pevnost a difúzní propustnost konstrukce - podrobnosti viz Difuzní vlastnosti . Na vnější záklop je následně umístěna fasáda.
Tato konstrukce je velmi vhodná pro většinu dřevostaveb v evropských podmínkách. Tloušťka stěny zůstává velmi přijatelná i v návaznosti na velmi dobré tepelně izolační vlastnosti. Stavba zůstává lehká, má "skořepinovou" pevnost a její finanční náročnost se pohybuje ve velmi rozumných mezích i v případě použití kvalitních (dražších) izolačních materiálů.
Konstrukční možnosti takto skládané stěny jsou velmi široké, je nejprve nezbytné rozhodnout, o jaký typ difúzní propustnosti se bude jednat a na základě toho zvolit konstrukci stěny a použité materiály.
Podrobnosti viz Difuzní vlastnost a Tepelně izolační vlastnosti

 

Zděné stavby je vzhledem k jejich pevnostním vlastnostem a hmotnosti nezbytné zakládat na monolitní, betonové základy.

Vlastností zděných staveb není "skořepinová" pevnost, kterou disponují dřevostavby. Tím, že zdi jsou tvořené z relativně malých součástí (cihel, tvárnic apod.) celková pevnost není monolitní, při lokálním poškození je klidně možná destrukce pouze části zdi nebo domu, která však staticky následně ohrozí, nebo i zničí celou stavbu. Je tedy nutností takovou stavbu založit na masívní základy, pevně kotvící tvar a stabilitu celé stavby. Dále samozřejmě musí být základy dimenzovány na hmotnost celé stavby, která je značná. Tyto požadavky v podstatě splňují pouze základy z litého betonu, podpírající buï všechny nosné prvky, nebo stavbu v celém půdorysu, tedy v plné velikosti zastavěné plochy.

Betonové základy lze v podstatě vybudovat dvojím způsobem. Buï se vybudují tzv. základové pásy, tedy betonové pásy, kopírující nosné zdi budoucí stavby, a prostor mezi nimi se po uložení radonové izolace a hydroizolace vyplní relativně tenkou, nenosnou vrstvou betonu, která je však jako podlaha pevnostně dostačující. Tato metoda je běžně užívaná a zpravidla vyhovující většině běžně navrhovaných staveb. Je rovněž výrazně levnější, než metoda druhá.
Ta se používá v místech, kde podloží, tedy přírodní povrch, na který bude stavba umístěna nemá dostatečnou pevnost (písky, jíly apod.) V takovém případě je nezbytné vybudovat monolitní betonovou desku kopírující celý půdorys stavby ve stejné, zpravidla značné tloušťce. Deska musí nejen zasahovat pod úroveň zamrzání půdy (zpravidla 80 - 100cm), ale zároveň musí disponovat dostatečnou monolitní pevností a hloubkou, aby byla celá a značná hmotnost stavby co nejideálněji rozložena na celou zastavěnou plochu, a aby byla znemožněna její destrukce a tím i destrukce celé stavby v případě potenciálního pohybu podloží pod ní a v jejím okolí. Samozřejmě, obecně platí, že zakládání jakékoli stavby na podobné podloží je velmi problematické, doprovází jej mnoho potíží, testů, sondování, eventuálné úpravy typu zhutňování podloží, vrstvení apod. což potenciální stavbu může prodražit nad únosnou mez. Proto je v rámci možností vhodné podobným potížím předejít již při vyhledávání vhodného pozemku.

Vždy dále samozřejmě platí, že betonové základy musí být vzhledem ke vzlínání vlhkosti ošetřeny hydroizolací, tedy odděleny pro vlhkost nepropustnou vrstvou od okolní zeminy, a s ohledem na výskyt radonu v oblasti i protiradonovou izolací.

Způsobů, jak založit dřevostavbu, je více. Vlastností dobře navržené dřevostavby je "skořepinová" pevnost, to znamená, že na rozdíl od stavby zděné si stavba sama bez ohledu na základy drží tvar a pevnost. Hypoteticky, pokud by byla dobře provedená dřevostavba uchopena za hřeben střechy a nadzdvižena, její pevnosti a tvaru by to neuškodilo. Navíc, hmotnost dřevosteb je ve srovnání se stavbou zděnou výrazně, diametrálně nižší. Proto na základy dřevostaveb nejsou kladeny takové nároky a je možné je provést vícerým způsobem:

Je samozřejmě možné založit dřevostavbu stejným způsobem jako stavbu zděnou. Je to však zbytečný, mohutně předimenzovaný způsob, navíc zcela zbytečně finančně náročný.
Podstatně vhodnější a finančně i technologicky výhodnější způsob je založení na "patky", tedy na betonové sloupky, na který je ukotvený nosný rošt z mohutných dřevěných trámů, kopírující zastavěnou plochu stavby a tvořící její základní část. Patky jsou tvořeny litým betonem z nezámrzné hloubky podloží do cca 30cm výše nad povrch. V místech, kde budou patky umístěny je nezbytné vykopat otvory o rozměrech vypočtených statikem, či projektantem a zasahující pod nezámrznou hloubku terénu (zpravidla 80 - 100cm). Následně je možné provést bednění a patky nalít betonem vcelku. Druhou možností je nalít pouze zalít otvory v zemi a do tuhnoucího betonu umístit armovací ocel, tzv. roxory v místech, kde bude stát vlastní patka. V další fázi se buï postaví bednění, nebo umístí tzv. ztracené bednění (duté, betonové tvárnice) na místo budoucích patek ve správném rozměru a zalije se další vrstvou betonu. Počet patek a jejich rozměry a umístění jsou dány rozměry a hmotností stavby a jsou určeny projektantem, či statikem (plocha patek se zpravidla pohybuje kolem 40 x 40 - 50 x 50 cm).
Alternativou k založení stavby na patky je použití zemních vrutů místo patek. Zemní vruty jsou kovové šnekové vruty, které se zavrtávají (ručně, nebo strojově - záleží na velikosti) do země a nahrazují betonové patky. Na ně se stejně jako na patky umístí základní rošt z mohutných dřevěných trámů a zajistí (způsob zajištění je závislý na typu zemních vrutů). Vzhledem k podstatně nižší nosnosti zemních vrutů je nezbytný jejich větší počet a hustota osazení, takže cenový rozdíl oproti použití betonových patek není až tak výrazný. Jedná se ale o "suchou" a velmi rychlou montáž, bez nutnosti terénních úprav. Nicméně, tato metoda je vhodná spíše pro dřevostavby menších rozměrů, nebo např. pro přístavby ke stávajícím objektům, pro velké, eventuálně vícepodlažní dřevostavby je použití betonových patek vhodnější.

 

Je samozřejmě nezbytné zamezit akumulaci vlhkosti uvnitř stavební konstrukce. Toho lze dosáhnout dvěma způsoby, buď zvolit konstrukci,
do které vlhkost nemůže zvenčí proniknout - difúzně uzavřená konstrukce,
nebo konstrukci, kde vlhkost může pronikat dovnitř a s využitím fyzikálních zákonů odchází ven (do exteriéru) - difúzně otevřená konstrukce.
Jak u zděných staveb, tak i u dřevostaveb lze zvolit oba typy difúzní konstrukce

Je samozřejmě nezbytné si uvědomit, že se jedná o vlhkost na molekulární úrovni - molekuly vodních par prostupují mezi molekulami stavebního materiálu směrem od teplejšího prostředí ke studenějšímu. Rozhodně se tedy nejedná o mokré stěny a podobně. Nicméně, je nezbytné konstrukci správně zvolit a dodržet. Vodní páry zadržované ve špatně navržené, či špatně provedené konstrukci následně kondenzují a skutečně zapříčiní již reálně vlhké stěny, ničení izolace a nosné konstrukce, zvyšují riziko výskytu plísní atd.

Konstrukční materiály běžně používané pro výstavbu zděných staveb (cihly, tvárnice apod.) jsou vždy difúzně otevřené. Typ difúzní konstrukce tedy volíme použitým druhem vnější izolace.
Aby stěna zůstala difúzně otevřená a vlhkost tedy mohla odcházet do exteriéru, je nutné jako vnější (fasádní) izolaci použít difúzně propustný materiál, např. dřevovláknité izolační desky (hobra). V tomto případě je v podstatě libovolné, jak je tlusté zdivo, a jak fasádní izolační desky. Difúzní odpor desek je minimální, takže vlhkost může bez problémů odcházet. Na tyto desky se umístí odvětraný rošt (odvětrání zabezpečuje únik vlhkosti vyšlé z konstrukce) a na rošt vlastní fasáda Tato konstrukce se hodí na izolaci starších staveb s tlustšími zdmi, kde difúzně nepropustnou izolaci nelze použít, protože ve zdivu by vlhkost kondenzovala a konečným důsledkem by bylo zdivo vlhké, tedy poničení a znehodnocení nosné konstrukce, potenciální výskyt plísní apod. Nevýhodou této fasádní izolace je však o něco menší izolační schopnost a poměrně vysoká cena.

Druhá možnost je instalace fasádní izolace z polystyrenu (polystyrenové fasádní desky). Nevýhodou této konstrukce je však difúzní nepropustnost polystyrenu - chová se spíše jako parozábrana. Je tedy nezbytné s touto variantou počítat již při návrhu stavby, protože je nutno navrhnout správnou tloušťku zdiva a správnou tloušťku izolace. Pokud je konstrukce navržena správně, rosný bod (teplotní rozhraní, kde vodní páry kondenzují v kapalinu) je fyzikálně vysunut z vrstvy zdiva do vrstvy polystyrenu, kdy se již vodní páry nevyskytují a tedy nemohou kondenzovat. Zdivo se nasytí určitým procentem vodních pár, které zůstávají v plynném stavu a jsou tedy neškodné - ke kondenzaci nedojde.
Tloušťka zdiva a fasádní izolace v tomto případě zpravidla vychází stejně, nebo izolační vrstva tlustší, než vlastní zdivo. Je tedy praktické navrhnout zdivo co nejtenčí (samozřejmě s ohledem na hmotnost a nosnost konstrukce), a tlustší vrstvu izolace. Taková konstrukce vychází technologicky i finančně výhodněji a má vhodné difúzní i tepelně izolační vlastnosti - vhodné i pro nízkoenergetické a pasívní domy.

Dřevostavbu může stavebník předem zvolit jak difúzně uzavřenou, tak difúzně otevřenou, záleží pouze na jeho volbě. Je ovšem vhodné posoudit aspekty obou konstrukcí.

Difúzně uzavřená konstrukce je v tomto případě zpravidla volena tak, aby vlhkost, tedy molekuly vodních par do konstrukce vůbec nemohly proniknout. Sendvičová konstrukce stěny je tedy volena z takových materiálů, které se chovají jako parozábrana. V současnosti je možné použití prefabrikovaných europanelů, což jsou sendvičové panely tvořené dvěma deskami OSB, mezi které je umístěna polystyrenová izolace. Celý panel je plošně slepen do kompaktního celku. OSB desky brání vniknutí vlhkosti do izolace, která je navíc nenasákavá. Tato konstrukce disponuje vlastní příměřenou izolační schopností a zároveň i konstrukční pevností a nosností, umožňující její použití pro realizaci dřevostaveb. Nicméně, výroba takových panelů je poměrně složitá, citlivá na kvalitu a přesnost lepení, tedy v neprofesionálních podmínkách v podstatě neproveditelná, nebo jen s velkými obtížemi. Je rovněž možné je zakoupit hotové, ale jejich cena je poměrně vysoká a nabízená šíře sortimentu malá. Hodí se spíše k realizaci staveb menších, jednopodlažních, jako např. různých chatek, zahradních domků apod. Rovněž je možné sestavit nosný rám stavby (viz Stavební konstrukce), zaklopit z obou stran OSB deskami a vyplnit nenasákavou izolací, ideálně polystyrenem. Přesné usazování a zajišťování (vlepování) polystyrenových desek je však technologicky velmi náročné, protože desky jsou samozřejmě minimálně pružné, je nezbytné je spárovat a klást minimálně ve dvou vrstvách pro překrytí spár, což celý proces činí neúnosně složítým a pracným.

Druhá varianta je konstrukce difúzně otevřená. Sestaví se nosný rám stavby (viz Stavební konstrukce), zevnitř se zaklopí difúzně nepropustným materiálem - ideálně OSB deskami, které zároveň zajišťují pevnost stavby, tzv. zavětrování, eventuálně pojistí parozábranou. Prostor v konstrukci je vhodné vyplnit měkkou, difúzně propustnou izolací, např. minerální, jejíž měkkost umožňuje kvalitní vyplnění prostoru, ideálně ve dvou vrstvách, kvůli krytí spár. Zvenku se izolace zaklopí difúzně propustnými deskami, např. dřevovláknitými (hobra), na které se umístí svislý rošt a na rošt fasáda. Rošt pod fasádou musí být odvětraný pro zajištění úniku vlhkosti vyšlé z konstrukce. Tato konstrukce, jejíž vlastností je minimální vnik vlhkosti do konstrukce a její prostup ven do exteriéru na bázi fyzikálních vlastností materiálu je běžně používána pro dřevostavby víceméně libovolného tvaru a velikosti. Je možné použítí certifikované skladby stěny a velkého množství druhů materiálů a dekorů. Je rovněž vhodná pro výstavbu nízkoenergetických i pasívních staveb.

 

Schopnost udržet teplo v interiéru patří k nejdůležitějším, až rozhodujícím vlastnostem jakéhokoli obydlí. Při novostavbě, či rekonstrukci je tedy žádoucí této oblasti věnovat maximální pozornost.
Špatná tepelná izolace znamená vyzařování pracně a nákladně získaného tepla bez užitku ven z obydlí. Teplo je schopné unikat jakoukoli cestou, která mu to umožní, tedy vlastní konstrukcí stěn, zavřenými okny, dveřmi, cestou tzv. tepelných mostů (viz dále) apod. Je tedy nezbytné všechny tyto cesty uzavřít, nebo minimalizovat, aby tepelného úniku bylo co nejméně a náklady spojené s vytápěním byly minimalizovány. Toho se dosahuje vhodnou volbou kostrukce stěny, použitím vhodných oken a dveří, přerušením tepelných mostů atd.

Tepelný odpor konstrukčních materiálů běžně používaných pro výstavbu zděných staveb (cihly, tvárnice apod.) bohužel není příliš vysoký. Jinak řečeno, tepelná vodivost je v porovnání s izolačními materiály poměrně vysoká. V praxi to znamená, že zděná stavba samotná příliš mnoho tepla neudrží, teplo uniká bez užitku do okolního prostoru a náklady na vytápění se mocně zvyšují, až nad únosnou mez.
Další vlastností, která již není tak jednoznačně negativní, je schopnost tepelné akumulace. Jinak řečeno, zdivo má schopnost akumulovat teplo, udržet si jej a následně vyzařovat. To je samozřejmě výhodné, nebý toho, že k vyzařování tepla ohřátými zdmi je zdivo nejprve nutné ohřát, což je zvyšuje nároky na energii. Tedy, teplo, které je ze zdí do interiéru odebíráno je nejprve nutné dodat. Asi každý zná situaci, kdy přijde v zimě do vystydlého domu, zahájí vytápění a čeká, až se nejprve ohřeje vystydlé zdivo, které teplo přímo "hltá" a teprve pak se začne teplota interiéru smysluplně zvyšovat. Odměnou za to je, že i po pozastavení vytápění zdivo teplo uchovává a vyzažuje zpět do interiéru po relativně dlouhou dobu.
Je samozřejmé, že v tomto tepelném cyklu dochází ke ztrátám, investovaná energie není nikdy vrácena zpět v plném rozsahu, nicméně, je na stavebníkovi, aby rozhodl, zdali mu tato vlastnost zděné stavby vyhovuje, či nikoli.

Dasažení smysluplných tepelně izolačních vlastností zděné stavby je v zásadě možné dvojím způsobem.
1.Vysoká tloušťka zděné konstrukce - vzhledem k vlastnostem takové konstrukce nepříliš dobrá volba. Tloušťka takové zděné konstrukce se negativně projeví na její hmotnosti, vzniká problém s tepelnou akumulací - nejprve se bude ohřívat tlustá zeï a potom teprve interiér, což je velmi nežádoucí a náročné na spotřebu energie. Navíc, ohřátá konstrukce bez vnější tepelné bariéry bude stále vyzařovat teplo do vnějšího prostoru, což se projeví tepelnými ztrátami a tím vyšší náročností na energie i peněženku. V neposlední řadě, tlustá zděná konstrukce je finančně velmi nákladná.

2. Tenká zděná konstrukce s vnější (fasádní) izolací - současný trend založený na výzkumech materiálů a tepelných a difúzních vlastností staveb se orientuje k provádění zděných staveb cestou tenké zděné konstrukce (samozřejmě s ohledem na pevnostní parametry a nosnost) a následné vnější (fasádní) izolace, buď měkkou izolací (minerální vlna apod.), nebo izolací tvrdou - dřevovláknitými, nebo fasádními polystyrenovými deskami. Měkkou izolaci je nutno vkládat do připraveného a ke zdivu připevněnému roštu, tvrdou deskovou izolaci lze připevňovat přímo na hrubé zdivo.

Rozdíl v použitých druzích vnější izolace je zásadní. Je možné použít jak izolaci difúzně propustnou, tak difúzně nepropustnou. Od základu se tím však mění vlastnosti stavby, je nutné konstrukce předem "nastudovat" a zvolit vyhovující.
Podrobnosti viz Difuzní vlastnosti .

Tepelně izolační vlastnosti dřevostavby v podstatě volí stavebník sám volbou druhu a tloušťky izolačního materiálu a volbou skladby stěny.

Protože izolační materiál se v hlavním objemu vkládá do nosné konstrukce, tedy mezi stojné nosné prvky (stojky, fošny, latě), je nezbytné již při návrhu stavby správně navrhnout tloušťku nosné konstrukce, tedy rozměry jejích nosných prvků. Pokud má být stavba volena jako difúzně otevřená, je vhodné použít izolaci měkkou, např. desky, či pásy z minerální vaty a ukládat je ideálně ve dvou vrstvách pro překrytí eventuálních spár. Nezbytné je potom konstrukci s izolací ze strany exteriéru zaklopit vrstvou deskové izolace (musí být difúzně propustná, např. hobra), která izolační schopnost konstrukce dále zvýší. Měkká izolace, např. minerální vata je na zkondenzovanou vlhkost velmi náchylná. Pokud tento materiál zvlhne, tak "zfilcovatí", sesedne se, tím vytvoří dutiny a samozřejmě přestane izolovat. Stavba se tím zničí, je tedy nezbytné důsledně dbát zákonitostí použití difúzně otevřené konstrukce. Pak ke znehodnocení nemůže dojít.
Podrobnosti viz Difuzní vlastnosti .

Určitým problémem této konstrukce je přítomnost tzv. tepelných mostů. Tepelným mostem je místo v konstrukci, kde je izolační schopnost výrazně nižší, než v ostatní konstrukci a teplo má tedy možnost tudy nechráněně unikat. V praxi jsou to právě např. prvky nosné konstrukce, které protínají profil stěny v celé jeho tloušťce. Dřevo má podstatně horší izolační schopnost, než izolační materiály, teplo touto cestou uniká poměrně snadno a spočítáme li plochu nosné konstrukce ve vztahu k izolovaným plochám, jejich podíl je více než významný.
Proto je vhodné tyto mosty "přerušit". V případě použití vnějšího záklopu vrstvou difúzně propustné deskové izolace se tato vrstva o přerušení tepelných mostů postará sama, pokud je volený typ konstrukce jiný, je nutné tepelné mosty identifikovat a konstrukčně zajistit jejich přerušení vhodným způsobem. Ještě ideálnější řešení je přerušení tepelných mostů oboustranně, tedy použít krycí vrstvu izolace nejen zvenku, ale i zevnitř. Toto řešení ale není nezbytné, záleží na volbě stavebníka a tloušťce izolace tepelný most přerušující.

V případě stavby difúzně uzavřené je možné použití buď prefabrikovaných tzv. europanelů (podrobnosti viz Difuzní vlastnosti ), které mají tu výhodu, že tepelnými mosty nedisponují, ale zase nejsou vhodné pro větší stavby. Pokud by se volila běžná sendvičová konstrukce s vnitřní nosnou dřevěnou konstrukcí, ale difúzně uzavřená, nosná konstrukce by byla z obou stran zaklopena konstrukční difúzně nepropustnou deskou (OSB) a vnitřní konstrukční prostor vyplněn nenasákavou izolací, např. polystyrenem. Je však nutné si uvědomit, že použití této konstrukce přináší technologické problémy, např. přesné řezání a upevňování tvrdých polystyrenových desek mezi stojné prvky konstrukce je velmi složité, vzniká mnoho spár, které je potřeba vyplňovat apod. Samozřejmě, i zde je nezbytné identifikovat tepelné mosty a zajistit jejich přerušení. V tomto případě by byl vhodný další izolační záklop, např. z fasádního polystyrenu, který by byl přímo připevněn, ideálně lepen na vnější záklop konstrukce.

 

Vytápění je ve stavebnictví samostatná a obsáhlá kapitola. Není až tak důležité, jedná-li se o dřevostavbu, či stavbu zděnou, důležité jsou tepelně izolační vlastnosti stavby, její velikost a vnitřní uspořádání.

V první řadě je nezbytné určit tepelný únik stavby a podle toho dimenzovat tepelnou dotaci, tedy vytápění. Poddimenzované vytápění nedokáže vyvinout dostatečný výkon pro dosažení smysluplných interiérových teplot, předimenzované topení bude buď "vyrábět saunu", nebo bude pracovat mimo běžný provozní režim (neustálé minimum), což jej bude poškozovat a snižovat životnost. Kromě toho, pořizovací náklady a náklady na provoz budou zbytečně vysoké.
Dále je nutné určit druh vytápění. Zde je více druhů a kombinací:
Centrální vytápění: je sestaveno z centrální jednotky (kotle) a jednotlivých radiátorů, propojených s kotlem trubkovým vedením. Topné médium (voda, olej) je ohříváno v kotli a čerpadlem hnáno do rozvodu, kde v radiátorech následně ohřívá okolní prostředí. Kotel může být plynový, elektrický, či na tuhá paliva.
Samostatné vytápění: je tvořeno samostatnými topnými elementy, které jsou na sobě nezávislé. Opět mohou být buď plynové (tzv. vafky), elektrické (přímotopy, akumulační kamna, topné panely atd.), nebo kamna na tuhá paliva.

Jaký druh zvolit je na stavebníkovi. Je nezbytné porovnat výši pořizovacích nákladů a výši provozních nákladů a nepominout aspekt životnosti plánovaného zařízení. Např. životnost plynových kotlů je vzhledem k ceně relativně krátká, je tedy na místě uvažovat nad návratností takové investice a nezapomínat na plánované náklady na údržbu a provoz.
Dále je vhodné uvažovat nad takovým zařízením, které umožní různou tepelnou regulaci v různých zónách obydlí. Např. není nutné vytápět obývací pokoj či kuchyň na komfortní teplotu během noci, nikdo tam nebývá. Noční teplota v ložnici může být rovněž zřetelně nižší než denní, spánek v nižší teplotě je navíc zdravější. Takových situací je mnoho, záleží na denním režimu obyvatel.

Proto je žádoucí jednotlivé zóny v obydlí regulovat zvlášť, přínos v podobě úspor na takové vytápění pak je překvapivě vysoký. V případě centrálního vytápění je možné regulaci provádět nejen přímo na kotli, ale dále inteligentními termostatickými ventily na radiátorech, které je navíc možné centrálně bezdrátově řídit z centrální ovládací jednotky.
V případě samostatného vytápění je možné použít buď opět centrální řízení, nebo soustavu samostatných termostatů.
Důležité jsou schopnosti zařízení, které topidla ovládá. Rozhodně je na místě použít zařízení s týdenním cyklem - o víkendu je rozhodně jiný režim než v pracovní dny, navíc, i ty se mohou lišit. Dále by zařízení mělo být schopno pracovat s dobou dovolených atd. Rovněž důležité jsou jeho regulační schopnosti - možnosti nastavení teplotních rozmezí, hystereze, počty tepelných změn, možnost PI regulace apod.

Další možností vytápění je použití tepelného čerpadla. Tento princip ve spolupráci s rekuperací vzduchu je možné použít pro nízkoenergetické a pasívní stavby, nicméně pořizovací náklady jsou velmi vysoké a je na stavebníkovi zvážit, zdali se mu tato technologie vyplatí. Poměrně snadno totiž může dojít k situaci, kdy pořizovací náklady převýší úspory po dobu životnosti, tedy životnost zařízení je kratší, než aby se investice stihla vrátit.

 

Je asi jasné, že základem dřevostavby bude dřevo..:-)
Nicméně, ostatní materiálů také není málo:

 

Cena stavby samozřejmě vždy vychází z jejího typu, velikosti, použitých materiálů a skládá se z ceny návrhu (projekt), ceny materiálu a ceny prací.

Projekt je možné buď použít již připravený, pokud si stavebník vybere v nabídce mnoha firem. Protože tyto projekty jsou standardizované, produkované v sériích, jejich cena je velmi přijatelná. Navíc, většinou nebývá problémem provést ve standardizovaném projektu drobné změny dle přání stavebníka (stavebníkovy manželky...:-)), jejichž realizace je buď zdarma, nebo za smysluplný příplatek.
Rovněž je možné navrhnout obydlí dle svého názoru a využít služeb projektanta (architekta) k úpravám a realizaci projektu. Tuto cestu lze jen doporučit, stavebník si tím připraví obydlí přesně dle svých představ, je však nezbytné pro odbornou pomoc najít takového odborníka, který neupřednostňuje snahu o vlastní seberealizaci před smysluplností a požadavky stavebníka.

Cena stavebních prací tvoří velmi významnou část nákladů na stavbu, snadno se vyrovná ceně materiálu na celou stavbu, takže tvoří polovinu nákladů na celou stavbu. Je na místě cenu stavebních prací smluvně stanovit předem a nenechat její výši dále (někdy až nesmyslně) navyšovat.
Pokud je stavebník zdatným kutilem, může si (pod kontrolou stavebního dozoru) obydlí postavit sám, eventuálně s pomocí přátel apod. Je samozřejmě nezbytné použít profesionální pomoc, např. při zemních pracích, výstavbě základů apod., ale i tak se náklady na stavbu zredukují o více než významnou část. Nicméně, je podstatně snadnější stavět dřevostavbu, u zděných staveb, pokud není stavebník profesním, nebo zkušeným zedníkem tuto cestu nelze doporučit.

Ceny stavebního materiálu se dokáží lišit více než diametrálně. Pokud stavebník využívá stavební firmu, je na místě dohodnout rozpis materiálu a cen a jeho dodržování důsledně kontrolovat, např. srovnáním cen na internetu. Jinak by mohlo dojít k razantnímu navýšení ceny stavby zcela zbytečným navyšováním cen materiálu proti reálné skutečnosti.
Pokud stavebník staví svépomocí, je předpokladatelné, že bude hledat co nejnižší ceny. Nicméně, rozhodně se nevyplácí používání zbytečně nekvalitních materiálů, z dlouhodobého hlediska je samozřejmě vhodné použít kvalitní materiály s dlouhou životností, ale to neznamená, že takové materiály musí být zbytečně nákladné.

!!! DÙLEŽITÁ POZNÁMKA: TO, CO JE DRAHÉ NEMUSÍ BÝT VŽDY KVALITNÍ, STEJNĚ JAKO TO, CO JE KVALITNÍ NEMUSÍ BÝT DRAHÉ !!!
Nejvhodnější cestou je sledovat recenze a zkušenosti s konkrétními materiály a nepoužívat "noname", ale vždy materiál od osvědčených výrobců s dostatečnou zárukou.